Noc
Malé okýnko, kterým sem profukuje ledový vítr. V namodralém světle úplňku je dole na cestě vidět, jak zvířený prach mizí kdesi v poušti, která začíná už na konci ulice. Cestou vítr olízne opuštěné baráky, brnkne o dráty elektrického vedení a práskne uvolněnou okenicí. Kdesi zavyl pes nebo snad šakal. Ten zvuk se do této zvláštní nálady tak strašně hodí, až člověka zamrazí. Ale hlavně mrazí ten všudypřítomný vítr. Stojím nahý ve světle blikající žárovky. Komíhá se na drátě jako lampion a marně se snaží vytlačit tmu z této neútulné místnosti. Chystám se totiž osprchovat. Venku je kolem nuly a tady… tady vlastně taky. Sprcha, jakési šílené zařízení, celé polepené izolepou a stažené drátem. Plastová bakule na konci trubky, do které vedou ještě dva dráty ze zdi. Voda, která teče chvíli ledová a chvíli vařící, je doprovázena děsivým jiskřením a prskáním kdesi uvnitř koule. Drkotám zuby, rty mám rozpraskané do krve od slunka, větru a soli. Jsem plný prachu, utahaný jako pes a těším se do teplého spacáku. Bolí mě trochu hlava. Jsme ve výšce kolem 4000 m. Přesto si uvědomuji úžasnou a neopakovatelnou atmosféru tohoto okamžiku. Připadám si jako v nějakém filmu.Tohle je moje dovolená. Za okny, v mrazivé noci spí malé městečko, rozkládající se na okraji obrovské solné pouště. Salar de Uyuni, Bolívie. Pro mě donedávna jen pojem a snad sen.. Teď to doslova cítím v celém těle. Sem utekli kdysi před spravedlností představované "bílým kloboukem" slavní Butch Cassidy a Sundance Kid. I hospoda je tady po nich pojmenovaná.
Vzadu v pokoji sedí Johanna s Manuelem. Pravděpodobně se k sobě tulí. Jednak jsou mladí, něco kolem dvaceti a jednak je všude děsná zima. Dva zmrzlí Germáni. Poznali se na treku, kde jsme měli společně pronajatý džíp. Za pár hodin je půlnoc a on bude muset jít na nádraží. Jede mu vlak. Po kolejích, které tady, v poušti, vypadají opravdu jako dvě rovnoběžky, mizející kdesi v nekonečnu. Vlastně v Argentině, kam má ten kluk namířeno. Moc se mu nechce. Do té zimy, na nádraží, které ani ve dne nevypadá přívětivě a hlavně od Johanny. Ona je docela kus. Mně by se od ní taky nechtělo. Navíc se musí jít přes celé město. Noční Uyuni neláká zrovna k romantickým procházkám. Ta kurážná Němka půjde určitě s ním. Uvědomuji si, že by byla nejradši, kdybych šel taky. Neříká to přímo, aby ho třeba neshodila, ale tak nějak to cítím. Nechce se mi, kruci, jak se mi nechce. Ne že bych se bál, ale ve spacáku je nádherně teplo, jsem najezený, skoro čistý a po ruce mám kolu a nějaké místní oplatky.
Klimbám a v polospánku vzpomínám na tenkonohé růžové plameňáky v Laguna Verde, kouřící kužele sopek a hřmící páru, tryskající z hlubin země. Vstřebávám dojmy z uplynulých dní. Probere mě šramot, jak si v šeru Manuel dobaluje bágl. Johanna už stojí ve dveřích. Pomalu lezu ze spacáku a soukám se do špinavých, zaprášených a propocených gatí. Kristepane, ty už něco pamatují.
Jestli nechceš, nemusíš, povídá ona. To víš, že nechci, ale půjdu, zavrčím jen tak pro sebe. Některé věci člověk udělat prostě musí i když se mu zrovna nechce.
Ve dveřích hotýlku se do nás opře všudypřítomný a nemilosrdný vítr. Zvednu límec, narazím čepici a modlím se, aby vlak neměl zpoždění.
Cestou se těším na to, až zítra, vlastně už dnes, nasedneme do prťatého autobusu, plného malých prdelatých indiánek v srandovních kloboučcích. Na zádech ponesou ta svoje niňos zabalená jak malé mumie. Budou žvýkat koku a mlčet. Celý den prokodrcáme neopakovatelnou krajinou do La Paz a potom ještě další den, po "Silnici Smrti" dolů do Amazonie.
Tam se konečně pořádně vyhřeju.