Bydlíme v bordelu
2. 2. 2009
Byl to vlastně poslední den našeho treku a všichni jsme se těšili až někde sedneme ke stolu, dáme si pepsi a celé to šílenství bude za námi. Teď už půjdeme jenom z kopce, utěšoval nás Kawa. Ale neřekl, že to bude trvat skoro 5 hodin. My jsme totiž počítali s tím, že ti lidi přece nemohou bydlet moc daleko od vesnice. No, špatně jsme počítali. A mě se ke všemu začaly ozývat operované menisky a po chvílí to bylo, jako když mi tam někdo vráží hřebíky. A v tom blátivém terénu plném mokrých kamenů a klacků jsem se stal brzdou výpravy.
Naštěstí se nikdo nebouřil. Jednak asi neměli už sílu se ozvat a jednak se stejně nic dělat nedalo. Tak jsem pajdal směrem k civilizaci. Prales se pomalu měnil v zanedbané plantáže a dole se občas přes stromy a mlhu objevovala rýžová políčka. Ale bylo to pořád hrozně daleko.
Najednou Ali, který šel poslední, zařval run run! bee bee! Utíkejte, včely! Lehko se řekne těžko provádí. Oni tedy zrychlili, ale já jsem byl rád, že se hýbu. Chudál Ali. Jako budoucímu rangerovi mu hrdost a pravidlo nedovolily nechat klienta posledního a tak to schytal. Naštěstí to zřejmě nebyly ty černé lesní včely a tak akorát jenom otekl. Pak jsem mu za to koupil v hospodě pivo. Nakonec mi Yan, který nenesl nic, protože jsme všechno snědli, vzal krosnu a dorazili jsme šťastně do vesnice. Tedy ne do té cílové, ale i tak jsme zajásali. Všichni místní se kolem nás shromáždili a nevěřícně zírali na čtyři velice zbědované bělochy. Pohled na nás opravdu stál za to. Seděli jsme na zemi v blátě, špinaví, krvaví a propocení. A naši průvodci jim nejspíš vylíčili, odkud jdeme a co jsme prožili. Začali nás poplácávat a odbíhali pro další spoluobčany, aby se podívali na ty blázny, co přišli za velké vody z Bukit Lawang. Utahaní, ale šťastní jako blechy jsme se nechali dostrkat do jakéhosi místního lokálu. Plechovku koly v jedné ruce, keksy v druhé, jsme se podívali na sebe a všechno z nás jakoby spadlo. Začali jsme se řehtat jak cvoci. Dílem proto, jak vypadáme a hlavně z radosti, že jsme ten výlet přežili ve zdraví. Všichni kolem nás se řehnili taky a ti co se do hospody nevešli, rozesmátí poskakovali za okny. Bylo už pozdní odpoledne a tak jsme se z té rozchechtané vesnice vydali někam, kde jezdí autobus. Kousek nás svezl náklaďáček a za hodinku jsme stáli v chumlu domorodců a čekali až něco přijede. Kupodivu to netrvalo dlouho a vměstnali jsme se do místního pidivozidla a odfrčeli do Kutacane, cíle naší cesty. Tam jsme dorazili za tmy. Vítalo nás pár baráků kolem silnice, sem tam hospoda a pár pochybných hotýlků a ubytoven. Použili jsme služeb jedné z nich. Líp jsme si vybrat nemohli. Jak jsme posléze zjistili, osazenstvo bylo velmi svérázné. Zkrátka dřevěný baráček byl plný mladistvých prostitutek a bohatě zmalovaných hošíků, živících se tímtéž. Jak jsme pendlovali mezi pokojem a toaletami, střídavě se na nás uculovali a zkoušeli štěstí. Ty toalety nebyly toho druhu, na které jsme zvyklí z domu. Prostě takové dřevěné chlívky z kbelíkem a cementovou nádrží s vodou, která moc nevoněla. Ve světle matných žárovek visících na kusu drátu a olepených mouchami se proháněli velcí švábi. Ovšem pro nás to byly Františkovy Lázně.
Pokoušeli jsme se anglicky vysvětlit těm nezletilcům, že nestojíme o služby ani jedněch a oni pochopili. Jen jeden neodbytný hoch, s kilem make-upu na obličeji, který uměl anglicky něco víc, mě neustále pronásledoval. Asi jsem byl jeho typ. Tak jsem mu vysvětlil, že máme za sebou perný týden a na skotačení nám síla nezbývá. On se na mě ovšem tak zamilovaně díval, že jsem se neudržel a udělal na něho cukrblik. Tím jsem ho tak rozdováděl, že nedal jinak, než že mi aspoň přepere všechny ty smradlavé svršky. A tak jsem vlastně přece jen využil služeb mladistvého šlapáka. Nebo jak se vlastně řekne sameček od šlapky.
V noci jsme se naposled sešli s našimi průvodci a pozvali je na pivo. To se asi tak nějak patří. Pak jsme se rozloučili a oni zmizeli někam ke svým příbuzným či známým.
Ještě se musím zmínit o našem pokoji. Jedním slovem - strašné. Na stěnách běhali gekoni, jako všude v tropech. Ti nikomu nevadí, protože žerou komáry a hmyz. A v té naší cimře měli sakra co žrát. Náš broukovědec po chvíli napočítal asi šest nebo sedm druhů. Tedy kromě švábů a blech.Mě to bylo fuk. Na špinavou matraci jsem hodil karimatku, na ni deku, přetáhl přes sebe spacák a mějte mě rádi. A měly. Tedy ty blechy.V baráku probíhal mejdan těch nemravníků a k tomu hic jak v prádelně. To byla noc. Moc jsme se nevyspali. Ráno jsme brzy vypadli, že se ubytujeme jinde. Jenomže byl jakýsi svátek, tihle lidi snad mají svátky obden, a všechna ubytovací zařízení byla plná. Nakonec si nás odchytil nějaký chlápek na mopedu s tím, že má kdesi u řeky kemp a můžeme k němu. Kluci počkali v hospodě a já si přisedl na jeho prskolet a frčeli jsme kamsi za město. Tam bylo pár bungalovů na kůlech a kantýna s barem. Prkna, bambus, palmové listy a na zemi hlína. Jinak tam nebyl nikdo, akorát jeho žena, coby správcová. Tedy jedna z jeho tří žen. Ty dvě zbylé měl v přilehlých vesnicích. Vypadalo to celkem čistě a tak jsem dohodl cenu a ještě jsem chtěl vidět záchod a něco na mytí. Zeširoka se rozpřáhl, jako Libuše když věštila na skále a povídá „river“ řeka. Pak hrdě vysvětlil, že toalety jsou dole a myje se v zátočině proti proudu. Tím mě docela uzemnil a už jsem nezjišťoval, na kterém břehu jsou dámy a kde páni. Byl to prostě takový veselý bezproblémový človíček. Tak jsme si plácli a on kdesi vyštrachal další dva jemu podobné motoristy a jeli pro kluky. Těm se kemp moc líbil. Bambusové stěny chýšek byly tak řídké, že jimi příjemně profukovalo. Po drobných reparacích i moskytiéry fungovaly a mravenci, kvůli kterým prý to bylo na kůlech, nám taky nesnědli docela všechno. Jeden drobný problém spočíval v tom, že stavitel těch chaloupek na kuřích nožkách nepočítal s tím, že tam budou bydlet Evropani, kteří jsou kapku těžší než drobní Asijci. Když jsme se v noci s Jurou nějak synchronizovaně zavrtěli, stavba se lehce zhoupla. Ale byli jsme jen metr nad zemí a tak jsme to neřešili.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář