Medan a Bukit Lawang
2. 2. 2009
V první řadě bylo nutné vyřešit moje zavazadlo. V případě jeho ztráty by to byl malér. I kdyby mi zaplatili zákonem určenou částku, těžko bych na Sumatře koupil stan, spacák, pohory atd. Viděli jsme sice jeden jakoby sportovní obchod, ale tam prodávali převážně věci na golf a polo. Normální lidi tam mají jiné starosti, než provozovat turistiku.
Naštěstí moje nebohá krosna přiletěla druhý den odpoledne a ještě jsem na tom vydělal. Zaplatili mě, dle regulí letecké přepravy, 50 dolarů za 24 hod. zpoždění. Popravdě řečeno, moc se jim do toho nechtělo, ale po menší výměně názorů s různými letištními úředníky jsem od zřejmě vysoce postaveného činitele dostal kýženou částku. Snad jsem při tom vyjednávání kapku zvýšil hlas, ale přesto doufám, že jsme se rozešli v dobrém.
Než bágl přiletěl, prohlédli jsme si Medan, který nás nijak nenadchl a hlavně jsem si musel koupit šortky a triko. V dlouhých kalhotách se nadalo vydržet. Potom jsme zajeli za město navštívit krokodýlí rezervaci. Krokodýli se vyvalovali v bahně kolem laguny a když jim hlídač hodil slepici, bylo se na co koukat. Pár jich leželo jako klády v takových betonových chlívkách a jeden měl kolem pěti metrů. Z toho šel strach. Cestou zpět jsme si prohlédli buddhistickou modlitebnu. Buddhisti mají rádi všechno tak strašně barevné, že jsme si připadali jak v opiovém snu. Vlákal nás tam jeden stařík a hulákal při tom, že vstup je free. Na odchodu samozřejmě požadoval horentní sumu a podle všeho nás místním jazykem značně proklínal. Tož jsme mu dali pár rupií a uklidnil se. Ono všechno je tady free a ty prachy pak nejsou vstupné, ale dárek pro toho šizuňka. Holt jiná země, jiný mrav.
Dalšího dne jsme byli rádi, že můžeme konečně vypadnout. Kromě smradu, vedra a mraků žebráků a lidí opravdu hodně zmrzačených a nemocných, nám ještě jedna věc ničila život. Mešita. Konkrétně tlampače nahoře na minaretu. Budova to sice byla impozantní, jmenovala se Al Raya a my jsme bydleli 100 m od ní. Ale i kdybychom bydleli kilometr, nepomohlo by to. Každý den v šest ráno, v poledne a v šest večer spustil strašlivě hlučný, skřehotavý a nepříjemný hlas pravidelnou modlitbu. První ráno jsme vyletěli z postelí celí vyděšení, co se děje. Když jsme konečně k ránu usnuli, v tom hicu v noci to opravdu nešlo, tak nám skoro do ucha zařval ten šílený hlas. Alláh, Alláh….! Honem pryč odsud.
Rozhodli jsme se, že v prvé řadě musíme vidět místo nazvané Bukit Lawang. Je to stanice na kraji džungle, kde zkoumají a chovají orangutany. Místním autobusem jsme se dopravili na svérázné autobusové nádraží. Jelikož Indonésané jsou poměrně malých postav, i jejich dopravní prostředky jsou dost titěrné. Byl to pro mě horor se tam nasoukat a usadit.
A navíc oni všude děsně kouří.
Další autobus nás dopravil do kýžené stanice. Byla to vesnička složená z bambusových chýší, dřevěných baráčků a ubytoven pro turisty. Ležela na břehu řeky Bohorok, což se jí stalo za pár let osudným. Spláchla ji povodeň a bylo hodně mrtvých. Kolem byly kaučukové a banánové plantáže, více či méně zanedbané. A dál už jen prales.
Ubytovali jsme se v noclehárně s nezbytnými moskytiérami a vydali se na náves zjistit situaci. Turistů tam bylo poměrně dost. V restauraci jsem si dal gado-gado, jejich typické jídlo. Bylo to cosi se zeleninou, nudlemi a spoustou jiných věcí, které mě taky moc nenadchly. Já tvrdím, není nad svíčkovou. Ovšem od ní jsem moc a moc daleko.
Rozhodli jsme se, že si prohlédneme stanici, podíváme se na krmení polodivokých orangutanů a zkusíme si zorganizovat několikadenní trek do džungle. Plno různých naháněčů nás totiž lákalo na takovou akci. Jenže koho si vybrat. Pomohla nám náhoda. Jak tak sedíme v hospodě a kecáme, ozve se „ahoj kluci.“ To bylo překvapení. Petr, tak se mladík jmenoval, tam pracoval jako dobrovolník na stanici. Dali jsme se s ním do řeči a mimo jiné nám poradil, jak a koho si vybrat. Daného člověka dokonce přivedl, ale usmlouvat cenu jsme museli sami. Trvalo to skoro celý den. Dohodli jsme nakonec pětidenní trek s tím, že v ceně jsou tři průvodci, jídlo a doprava na místo odkud vyrazíme. A protože jsme nechtěli dělat nějakou obyčejnou túru, rozhodli jsme se, že půjdeme proti proudu řeky až k pohoří Gunung Leuser, to překročíme a skončíme ve vesnici Kutacane na druhé straně. Zní to velice hezky a jednoduše, ale kromě mé krátké zkušeností s pralesem v jižní Americe, nikdo z nás neměl dosud s džunglí co do činění. A musím předem říct, že to co nás čekalo v následujícím týdnu bylo něco docela jiného než ta legrácka v Ekvádoru. To jsme vytušili už předvečer akce, když jsme seděli v hospodě plné baťůžkářů a ti se na nás se zájmem po očku dívali. Už se všude rozneslo, že ti šílení Češi vyrážejí zítra přes hory. On tam nikdo před námi asi nešel. Ale to jsme nevěděli. A to bylo moc dobře. Před námi totiž bylo to nejúžasnější a nejšílenější dobrodružství, které nás kdy potkalo.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář