Napříč Sumatrou na střeše autobusu
2. 2. 2009
Rozhodli jsme se, že v kempu strávíme dva nebo tři dny, trochu se dáme dohromady a pofrčíme dál. Chodili jsme na krátké výlety do okolní džungle nebo stopem do Kutacane, kde jsme udělali nákupy a zavolali domů, že ještě žijeme. Alex, tak se jmenoval majitel kempu, odjel druhý den na inspekční cestu za dvěma dalšími manželkami. Nepůsobil nijak nadšeným dojmem, když sedal na svou minimotorku. Nebyl už nejmladší a ty trojité manželské povinnosti ho dost zmáhaly. Když jsem se ho ptal, jestli má taky tři tchýně a veškeré další příbuzenstvo trojmo, suše odpověděl, že ano. A když mě zajímalo, jestli je už někdy sezval všechny najednou, to už se tvářil dost nevrle a z jeho indonézko-anglického sakrování jsem pochopil jen to, že nakonec vzal bič a vypráskal sešlost z domu. Náš rozhovor poslouchala ta jeho místní manželka a uculovala se při tom. Mám dojem, že trochu škodolibě. Mnohoženství je možná fajn, ale má i své stinné stránky.
Musím se zmínit ještě o jedné věci. Když jsme občas korzovali po návsi blízké vesnice, samozřejmě jsme budili pozornost. Byli jsme tam tehdy jediní běloši. I v hospodě se na nás chlapi koukali a ptali se lámaně odkud jsme. Všichni byli muslimové, ale nedělalo to problém. Akorát v té výše uvedené hospodě jednou na nás kdosi cosi křičel, ale my jsme nerozuměli a ostatní hosté ho hned vyvedli ven a nám se omluvili.
No a jak jsme tak špacírovali po té jediné ulici, ženské, hlavně mladé, se na nás velice okatě uculovaly, dokonce na nás sahaly a chtěly si nás pohladit. Některé byly velice hezké a taky hodně mladé. Ale tam se to tak nebere. Byli jsme z toho dost vyjevení a pak nám Alexova žena vysvětlila, že si prostě chtěly sáhnout na bílého chlapa. Že některé ho snad ani neviděly. A navíc, tady jsou holky od mala vychovávány k tomu, aby klofly někoho z Evropy. Představují si ji jako ráj na zemi. A je jim fuk, jestli je to Rumun nebo Švéd. Ale my, maje na paměti AIDS a jiné legrácky, jsme odolávali. Ale místy to dalo fušku.
Po třech dnech jsme se rozloučili s Alexem, který se mezitím vrátil, i s jeho paní, a vydali se směrem k pobřeží Indického oceánu. Trochu na tom odjezdu mělo podíl i to, že do kempu přijely dvě praštěné Američanky a nelíbilo se jim, že se myjeme ve stejné zátočince kde ony, a ty společné toalety na břehu jim taky nešly pod nos. Alex nám dal pár rad na cestu a odkázal nás na svého příbuzného na ostrůvcích Pullau Banyak, kam jsme měli namířeno. A my troubové jsme mu všechno věřili. Ale o tom jindy.
Cesta na pobřeží nám trvala asi dva dny s noclehem v městečku Subulusalam. Tam jsme chtěli vyměnit dolary, což byl problém na celé Sumatře. Nikdo o ně nestál. V bance nám nabízeli otřesný kurz a když jsem jim zamával před nosem novinami s úředním kurzem, vysmáli se mi, že je to nezajímá. Oni prý dolary nepotřebují, my ano. Což byl fakt. Jak jsme tak seděli celí zkroušení v hale banky, přišla asi dvanáctiletá dívenka, že koupí dolary v celkem slušném kurzu. No, moc jsme si od toho neslibovali a situace byla napjatá. Rupie už nám totiž došly. Nakonec se ukázalo, že ona je z nějaké bohaté rodiny a že se chystají na cestu někam do Evropy či USA. Po několikerém odběhnutí, kdy telefonovala rodičům, kteří byli v práci, nakonec přišla s nějakou příbuznou a za jejího dozoru jsme vyměnili kýžený obnos. Počty sice moc nešly ani jedné, ale my jsme nebyli darebáci a transakce proběhla k všeobecné spokojenosti. Na jejich poměry se jednalo o astronomickou částku.
Místní autobusové nádraží byl veliký zážitek. Nikdo nevěděl kdy kam co pojede a lístky prodával kdekdo. Všude plno lidí, zmatek a kravál. Motá se tam plno žebráků, děcek, různých lidových masérů, čističů bot a dalších existencí. Sedíte takhle na lavici, najednou se přitočí malý kluk, vyhrne vám košili a přejede párkrát po páteři. A než se člověk vzpamatuje přitlačí tady a tam, udělá to lup lup a je vám líp. Za pár rupií se to rozhodně vyplatí.
Tak jsme seděli a čekali na autobus do Singkilu. Nevěděli jsme, jestli budeme čekat hodinu nebo den. Jedni tvrdili, že už odjel, jiní, že jede za chvíli a další nás posílali pryč, že prý jede odjinud. Nejvíc nám vyhovovala varianta, která říkala, že jede každou chvíli. Tak jsme seděli, potili se a pozorovali cvrkot. A opravdu, nejednou jeden z mikrobusů zastavil kousek od nás a svolával cestující směrem do Singkilu. U nás v takovém automobilu jede osm lidí, v Indonésii jich tam sedí víc jak dvakrát tolik. Proto byl šofér celkem rád, že chci jít na střechu. Zaplatím normální jízdné a on vezme dalšího pasažéra. A já se nemusím mačkat s koleny u brady a udit se v cigaretovém kouři. Tam totiž každý kouří a nabízí všem kolem.
Dohlédli jsme na řádné připevnění zavazadel a já jsem se uvelebil na střeše. Dal jsem čepici kšiltem dozadu, aby mi neuletěla a opřel se o batoh. Na té malé střeše se nebylo čeho držet a tak jsem se zapnul do těch popruhů. Indonézani jezdí jak šílenci a jestli je tam nějaká vyhláška, platí jen velmi rámcově. Hlavně rychle a troubit. V košíku vedle mě pípalo hejno kuřat a v kleci na druhé straně se škubala nepříliš nadšená koza. Chudera byla z té jízdy tak vynervovaná, že jí krátce po startu zřejmě povolil měchýř a já jsem v tom celou cestu seděl. Potom jsem tak smrděl močí, že jsem jen přetěžko vysvětloval klukům, že jsem to nebyl já, kdo se podělal strachy.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář