Noční bouře
2. 2. 2009
Jelikož jsme nemohli postupovat říčním korytem, pochod neproniknutelnou džunglí byl velice únavný. V hustém porostu byla, krom jiného, spousta trnitých lián a ty se velice bolestivě zasekávaly do těla, jak jsme se plahočili svahem nad řekou. Pijavky jsme pak už ani nekomentovali a sundávali jen ty, co se přisály na nějakých delikátních místech. Opravdové nebezpečí představovaly malé černé včely. Když jsme jim vlezli do rajónu, posedaly na nás a zřejmě jim zachutnal náš pot. Naši průvodci neustále upozorňovali, ať se nehýbeme a neoháníme. Oni sami vždycky strnuli jako sochy a vypadali dost vyděšeně.
Není to ale žádná sranda, stát několik minut v předklonu jako sloup, napůl v řece, napůl na břehu, s dvacetikilovým báglem na zádech. Včely po nás lezly a já jsem jen doufal, že je nic nepodráždí a zase odletí. Průvodce Kawa tvrdil, že pět žihadel může zabít. To nemohu potvrdit, ale jednou mi ta černá potvůrka zůstala pod tričkem a já jsem se narovnal, v domnění, že už jsou pryč a ona mě píchla. Jako by kůží projel rozžhavěný drát. Bolest trvala jen krátce, ale stálo to za to. Naše včela je proti tomu legrácka. Ovšem na druhé straně, na co by člověk pak doma vzpomínal. Jinak jsme viděli spoustu nádherných motýlů, malých ještěrek i obrovských varanů, různého hmyzu a opic. Někdy jsme vyplašili velké kaloně, kterým tam říkají flying dogs, létající psi. Tito obrovští netopýři, s křídly o rozpětí přes metr, viseli v obrovských hejnech v korunách mohutných stromů. Jejich hejna čítala i stovky jedinců, kteří nad námi kroužili jak černý mrak. V oblasti, kterou jsme procházeli, se měli vyskytovat i tygři a levharti, ale to jsou zvířata velice plachá a lidem se vyhýbají. Jen jednou jsme z dálky slyšeli, dle našich průvodců, řev tygra. Abych řekl pravdu, byli jsme docela rádi, že je tak daleko. Nejspokojenější byl Jirka, náš broukovědec, jak jsme mu říkali. Neustále plnil svoje krabičky všemožnou havětí. Brouky, štíry, stonožkami a čert ví čím ještě. Chytal to všechno do ruky, tak jako na louce někde u Dolní Lhoty. Kawa i ti dva s ním, byli zpočátku dost vyděšení, když sbíral černé štíry jako maliny. Pak ho jeden bodnul a on jen řekl, asi budu mít trochu horečku. A měl. Ale taková maličkost ho nemohla rozházet. Jednou držel v ruce obrovského mravence s kapičkou jedu na kusadlech. Vysvětloval nám při tom, že kdyby se to dostalo do očí, člověk může oslepnout nebo i umřít. Yan, jungle-man, samozřejmě mravence znal a tak si hned odsedl a očividně byl rád, když přednáška skončila a Jirka mravence pustil. Pak nevěřícně kroutil hlavou a měl Jirku za šílence. Později mi došlo, že nás měli za blázny všechny. Dle jejich názoru normální člověk nevyhodí tolik peněz, aby se pak týden mordoval takovém blátivém pekle.
Každým dnem jsme byli unavenější a docela jsme se těšili, až dojdeme někam do civilizace. Kdyby se například někomu něco stalo v půli cesty, byl by to obrovský malér. Dostat se k doktorovi by znamenalo několikadenní pochod džunglí, pak ještě se dopravit někam k silnici a pak teprve zajet k doktorovi. K místnímu doktorovi, podotýkám. Což nemusí být pro nás Evropany to pravé ořechové. Naštěstí jsme tento problém řešit nemuseli. A mnohdy to bylo opravdu o chlup. Například, když jsme se proplétali hromadami naplavených obrovských kmenů a větví, které do sebe zaklínila řeka, která se několik metrů pod námi vířila v té změti. Spadnout tam, tak bychom vlastně doktora už nepotřebovali. Nebo když jsme přecházeli po slizkém kmenu, který přes řeku shodila bouřka.
Jednou v noci jsme se utábořili na malém ostrůvku v jednom s četných přítoků hlavní řeky. Ke břehu to bylo asi deset metrů a vody sotva po kolena. Místa tam bylo akorát pro můj stan a přístřešek pro ostatní. Musel jsem totiž stavět stan, jelikož jsme cestou ztratili jednu igelitovou plachtu a přístřeší se zmenšilo. V noci přišla hrozná bouřka. Hřmělo to všude kolem nás a blesky se zapichovali do džungle doslova nám za zadkem. No děs. A lilo a lilo. Takový liják jsem ještě nezažil. A pak bouřka najednou ztichla a jen hustě pršelo. A mě se pořád zdálo, že jako by pořád tak divně hřmělo. Vzal jsem deštník a baterku a šel se podívat k vodě. Tam mě popadla hrůza. Voda v říčce stoupla tak o metr, viděl jsem jak unáší křoví a stromy a to dunění způsobovaly balvany, které mohutný proud valil kamenným korytem. Ještě tak půl metru a voda nás smete. Pokusit se přejít na druhou stranu by byla čirá sebevražda.
Běžel jsem honem za Kawou. Seděl pod igelitovou stříškou a pokuřoval. Vedle čmoudil ohýnek a ozařoval nekonečné čůrky. Ostatní spali nebo se tak aspoň tvářili.Vysvětlil jsem mu situaci a on kývnul, že o tom ví. Musíme doufat, povídá. A pak dodal, jestli věříš v Boha, tak se modli. A jestli nevěříš, tak radši taky. No, posadil jsem se vedle něho, díval se do tmy a snažil se být klidný. Pak přestalo pršet, ale voda stále stoupala, ale už pomaleji, jak říčku plnily přítoky z hor, kde stále pršelo. Nakonec se nad stromy objevil měsíc a ozářil burácející zpěněnou řeku. Šel jsem se podívat na klacek, co jsem prve zapíchnul do břehu jako značku. Sláva! Voda byla pod ním na stejné úrovni jako před chvílí. Pověděl jsem to Kawovi. Chvíli pozoroval mlčky řeku a pak mě poslal spát, že už je to o.k. Do rána řeka trochu opadla, ale řečiště vypadalo docela jinak než včera. Ta voda musela mít obrovskou sílu. Během snídaně Yan zapálil malou svíčku u kupky kamínků. Musíme řece poděkovat za to, že nás nezabila, vysvětlil Kawa. To teda sakra musíme, pomyslel jsem si.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
