Pullau Banyak
2. 2. 2009
Seděli jsme pod palmami a kolem se povalovaly v písku obrovské lastury. Napřed jsme se domnívali, že se tam točil nějaký film a my se díváme na vyhozené rekvizity. Některé dosahovaly velikosti skoro koupací vany. Pak nás náš vědátor poučil, že se jedná o zévu obrovskou. Kuba neodolal a vzal sebou jednu, velikosti menšího lavóru. A fakt ji nacpal do báglu a celý zbytek dovolené se s ní tahal.
Jak jsme se tak kochali tou nádherou a pozorovali různá domorodá plavidla naložená kokosovými ořechy, přiběhl rozradostněný Jarda. Prý má fantastický převoz na úžasný ostrůvek. Hotýlek, směnárna, palmy a romantika. Honem jsem si běželi pro věci a hurá k přístavišti. Tam, při pohledu na naše plavidlo mě napadlo, že jestli ten ostrov bude tak úžasný jako tahle kocábka, máme se na co těšit. Úzká, mnohokrát spravovaná lodička s dýchavičným naftovým motorem. Dle mého odhadu tak pro dva lidi. Když jsme do ní nalezli, okamžitě začala mezi prkny prosakovat voda. Na takovou zátěž nebyla zvyklá. A já, jelikož jsem seděl v nejnižším místě, jsem nafasoval kyblík a musel vylívat. Připadal jsem si jak galejník. Do těch necek cedilo jak do Titaniku, ruce bolely, ale vystřídat mě nikdo nemohl. Jakmile jsme se totiž pohnuli, plavidlo se začalo nebezpečně naklánět. Prolil jsem půlku Indického oceánu a na nadšené výkřiky typu, podívej delfíni nebo támhle je nádherný ostrov, jsem reagoval jen vzteklým kýblováním. Ještě ke všemu se moře začalo vlnit a břehy se ztratily z dohledu. Mě se rozvlnil žaludek a jen ten kýbl v ruce mě uklidňoval. K večeru jsme konečně přistáli u mola toho ráje na zemi. Zaplatili jsme převozníkovi a on zmizel v zapadajícím slunci. Po chvíli nám Jarda opatrně prozradil takovou drobnost, že jaksi pozapomněl domluvit zpáteční cestu. Tím jsme si ale hlavu nelámali a Jarda si očividně oddechl. Od mola vybíhala řada laťových a bambusových chýší a mezi nimi ulička. Vzadu džungle a kolem mangrovy, bažiny a z toho občas trčela palma. Žádný hotel, žádná směnárna. Mezitím se shromáždilo veškeré obyvatelstvo vesnice a hleděli na nás jak indiáni na Kolumba. Anglicky nikdo samozřejmě neuměl. Posunky a několika indonéskými slovy jsme se dozvěděli, že na ostrově nic jiného není a že tam turisti nejezdí. Mezitím se setmělo a my jsme padali žízní. Na té lodi do nás totiž strašně pralo slunko. Nakonec se nad námi ostrované slitovali anebo jim došlo, že se nás stejně nezbaví. Sešli se k poradě a vyčlenili pro nás jednu boudu, hned vedle malé mešity. Zřejmě obydlí pro hosty. Jedna již nemladá dáma rýžovým košťátkem vymetla uschlé krysy a část hmyzích nájemníků a položila na zem čisté rohože. Za asistence celé vesnice jsme se tam nastěhovali a od toho momentu jsme si připadali jak herci na scéně. Barák byl pořád plný zvědavců a ti co nevešli dovnitř, postávali u oken. Od batolat až po ctihodné kmety. Prostě přijel cirkus.
Rád bych poznamenal jednu zajímavost. Domorodci, a nejen na Sumatře, nechtějí turistu nějak ranit nebo mu pokazit náladu a proto na jeho dotazy reagují tak, aby slyšel to, co si přeje aby odpověděli. Čili když se ptá na hotel a směnárnu, tak řeknou že tam je. A to není ze škodolibosti. Ví, že mu udělali radost, že je spokojený a dál nad tím neuvažují.
Když jsme se ubytovali, vydali jsme se, samozřejmě v čele průvodu, obhlédnout situaci. Někde se rozběhl generátor a na návsi se rozblikalo pár žárovek. Posunky jsme vysvětlili členům doprovodu, že máme hlad a ti nás zavedli do jakési hospody v přístavišti. Byla to nejspíš větší kuchyně jednoho z domků, kde asi jídávali lodníci, co sem zajížděli občas s proviantem. Ve vesnici nebyl totiž obchod. Majitel byl očividně nadšen a hned před nás položil misku s jakousi omáčkou a druhou s vodou na mytí prstů. Jí se totiž rukama. Rýže, která tvoří hlavní část potravy, se uhněte do takové kuličky a namáčí se do různých omáček a podobných záležitostí. Někteří to provozují s velkou elegancí a pak si prsty olíznou a opláchnou v připravené vodě. Ale když cizinec požádá o lžíci nebo si vytáhne vlastní, nikdo se neurazí. Pak jsme dostali rybu s rýží a v tom nějakou zeleninu a jiné věci, o kterých jsme se občas dohadovali, jestli tam spadly omylem nebo to bylo v receptu. Hostinský, vědom si své důležitosti, vyhnal všechny čumily a mohli jsme se v klidu najíst. Po jídle nám nabídl
ginger tea, tedy zázvorový čaj. Pití v Indonésii velmi oblíbené. Do naší noclehárny jsme se samozřejmě vraceli opět obklopeni zvědavci. Opláchli jsme se trochu vodou z blízké studny, která malinko zapáchala. Naštěstí byla tma a tak jsme neviděli, co v ní plave. Unavení spoustou dojmů jsme se natáhli na rohože a chystali se usnout. To se ale těžko provádí, když vás sleduje půl dědiny. Kuba už byl z toho na nervy. Jak je poslat ke všem čertům a neurazit. Jako spásný nápad se ukázalo, když jsem si začal sundávat gatě, že si vlezu do spacáku. Ozval se chichot, pištění a v mžiku byli všichni pryč. Buď se jim nezdály moje nohy nebo existuje v koránu nějaká kapitolka o trenkách křesťanských psů. Tento způsob jsme pak používali pořád.
Vrčení generátoru ustalo a my jsme usínali za spousty neznámých nočních zvuků. Po podlaze občas přeběhla krysa. To ovšem nikomu nevadilo. Jak říkal Jirka, lepší krysa než třeba buvol.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář