Vyrážíme na šílený trek
2. 2. 2009
Noc před trekem jsme toho moc nenaspali. Jednak byla strašná bouřka a liják bušil do plechové střechy a jednak jsme všichni byli celí rozechvělí a na spaní nebylo pomyšlení. Ráno jsme si sbalili věci a zaplatili za nocleh. Řeka byla pěkně rozvodněná a všude plno bahna. Na určeném místě jsme se měli sejít s někým, kdo nás dopraví na místo, odkud vyrazíme. Na místní poměry s poměrně malým zpožděním, přijely dvě motorky se sajdkami. Vměstnali jsme se do nich i s bágly a vyrazili jsme blátivou cestou mezi kaučukovníky.
Po pár kilometrech nás v malé vesničce čekali před místním obchůdkem naši průvodci.
Byli tři. Kawa, jejich vůdce, měl jakousi průvodcovskou licenci a uměl trochu anglicky.
Yan, tzv. jungle – man, anglicky neuměl vůbec, ale zato v džungli se vyznal znamenitě. Jeho oblečení se skládalo z roztrhaného trička a sarongu, pásu látky kolem beder. Boty neměl. A jako poslední byl Alí, mladý kluk, pomocník v kuchyni a taková holka pro všechno. Snil o tom, že jednou taky bude ranger. Podali jsme si ruce, ukázali nám co nakoupili a mohli jsme vyrazit. Kolem se samozřejmě shromáždilo hejno čumilů, kteří už věděli o co jde. Tvářili se dost pochybovačně. Opustili jsme vesnici a kráčeli bahnem kolem políček a banánových plantáží. Každý jsme měli na zádech kolem 20 kilo a jak jsme později uznali, bylo to zbytečně moc. Polovinu věcí jsme mohli nechat někde v hotelu. Za chvíli se zatáhlo a začalo jemně mžít. Klima jako v prádelně. Odpoledne jsme se dostali ven z obdělávaných plantáží a kolem byly jen jejich zbytky rychle zarůstající pralesem, vracejícím se tam, odkud byl před lety vytlačen.
Když jsme se měli brodit první řekou, začal jsem si zouvat boty a sundávat monterkové gatě, které jsou pro tyto účely nejvhodnější. Kawa zavrtěl hlavou, že to nemá cenu. Ptám se, proč. On na to, že těch řek bude tak ještě deset. Namítám, že deset za týden není tak moc a vyplatí se vyzout. Ne za týden, ale denně, povídá on. A kruci! Tak jsme do toho vlítli oblečení. Od toho okamžiku jsme strávili celý týden totálně promočení a zabahnění. Za řekou se terén zvlnil a postupovali jsme pomaleji. Funěli jsme úzkou stezičkou vinoucí se po kopcích a rostlinstvo kolem by uvedlo do vytržení každého botanika. Došli jsme k dřevěné boudě, kde jsme sebou pleskli na podlahu a popadali dech. Kawa se na nás podíval a povídá, tady končí turistická cesta a dál je už primární prales. Tam už nikdo nechodí, bude to náročné.
A my, čtyři propocení a zablácení blázni jsme kývli, že teda jdeme na to.
Yan nám každému usekl mačetou klacek, ať se můžeme opírat a taky proti hadům.
Tak jsme vyrazili za něčím, co bude pro každého z nás tím největším dobrodružstvím v životě.
První šel jungle-man, pak dva z nás, za námi Kawa a další dva. Poslední se trmácel s batohem plný rýže a dalších poživatin Alí. Tohle pořadí bylo neměnné. Yan věděl, kde je nejlepší místo k brodění přes vodní toky, věděl kde se v bažině zaboříme jen po stehna a neutopíme se, věděl, kterým rostlinám se vyhnout, aby nás nepožahaly. A některé to uměly parádně.
Postupovalo se velice pomalu. Někdy se musely sekat dlouhé ratanové liány, které naši průvodci natahovali přes vodu a my jsme po nich ručkovali. Proud byl velice silný a kdyby někoho odnesl, znamenalo by to veliký malér. Minimálně ztrátu batohu a veliké zdržení, než bychom se našli. Břehy byly naprosto neprostupné a bez mačety a znalostí o terénu, by to mohlo být dost vážné. Na to jsme byli několikrát upozorňováni. Původně totiž bylo v plánu, že půjdeme korytem řeky Bohorok, což by zase taková hrůza nebyla. Jenomže nahoře v horách pořád pršelo a tak voda stoupla a my se museli prodírat pekelně zarostlými břehy. Síla kalné vody byla taková, že někde se po dně valily poměrně velká balvany a my jsme měli strach, že nám zlomí nohu. Pochodovalo se zhruba deset hodin denně, rychlostí asi kilometr za hodinu. Někdy trošku rychleji, jindy zase pomaleji. Jednou jsme za 8 hodin ušli jen necelý kilometr. Bylo to hrozné. Naštěstí jsem další den narazili na stezku vyšlapanou divokými slony a tak jsme to dohnali. Každý den kolem šesté se začalo šeřit a spustil hustý liják To už byl připravený z větví a igelitu přístřešek pro všechny, jako noclehárna. Jak z promočeného dřeva udělali oheň to nepochopím, ale štiplavý dým brzy stoupal do korun obrovských stromů, odkud na nás pokřikovaly opice. Najít vhodné místo k táboření byl problém. Jednak se muselo vysekat a taky bylo nutné, aby bylo kousek nad řekou, kdyby začala stoupat. A zase ne moc daleko, aby byla voda na vaření a na pití. Denně jsme pili každý tak 5 litrů té bahnité vody, které desinfekční tablety moc na chuti nepřidaly. Vždyť teplota byla kolem třicítky a vlhkost stoprocentní. Co jsme vypili, to se hned vypotilo. Pamatuji si, jak jsme s Kubou vedle sebe seděli zmožení na kraji bažiny, na zádech zaprasené krosny, nohy ještě po kolena v bahně a odtrhávali si pijavice. On držel jednu nacucanou potvoru mezi palcem a ukazováčkem a prohlížel si ji. Pak zvedl hlavu a zamyšleně povídá, víš co mi dělá největší potíže, přesvědčit sám sebe, že tohle je ta moje vysněná dovolená.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář