Zdrávi došli
2. 2. 2009
Jak jsem již napsal minule, v důsledku velké vody jsme nemohli jít řečištěm a museli jsme se prosekávat džunglí. Postup se tak dost zpomalil. Naši průvodci měli jídlo spočítáno na čtyři až pět dní, jenomže akce se trochu protáhla a nám nakonec zbyla jen rýže a čaj. Naštěstí oni to v lese znali a tak nám do rýže míchali různé plody a bobule. Některé z nich byly pekelně pálivé. Dokonce i na Indonéské poměry. Ale je to zdravé, ubezpečovali nás, když viděli jak se nám kroutí pusy. Nevím, do jaké míry to bylo zdravé, ale když jsme si občas museli přidřepnout v křoví, připadali jsme si jak polykači ohně, jenomže naopak. Občas jsme si rýži zpestřili nějakou rybkou. Vždycky sebou vozím kousek vlasce a pár háčků, pro případ ztroskotání, jak říkám, a tentokrát se mně to vyplatilo. Ovšem nechápu, jak mohl Yan v té kalňačce něco chytit. Ostatně jeho úlovky se hodily spíše do akvária než na talíř. Ale jak se říká, hlad je sviňa.
Už jsme byli utahaní jak psi. Všichni. I domorodci. A pořád jen zelená parná džungle, bahno a voda. Den vypadal asi takto. Vstávali jsme po rozednění, asi kolem sedmé a narvali se do promočených hadrů. Vypili jsme trochu teplého čaje a snědli pár sušenek, pokud ještě byly. Pak se vyrazilo a šlapali jsme do oběda, kdy se chvíli odpočívalo. Někdy na balvanech v korytě řeky, kde pralo sluníčko, a trochu jsme se usušili. Dostali jsme jakýsi pomeranč a zase keksy. Leželi jsme, pozorovali motýly a ještěrky a nikdo se nechtěl pohnout. Měli jsme toho už plné kecky. A já obzvlášť. Vždyť jsem byl ve věku rodičů mých společníků.
Jenže už po hodině jsme si oblékli skoro suché oblečení a nahodili krosny na rozedřená ramena. Samozřejmě během pár minut jsme už zase byli durch propocení a mokří. Boty byly promočené pořád a každá ranka nebo oděrka se nechtěla hojit a zanítila se. Když odpadla někomu pijavice, krev ještě dlouho tekla. Pijavky totiž při zakousnutí, pouští do rány něco proti srážení krve.Tak se pochodovalo až do setmění. Než se spustil každodenní déšť dostali jsme rýži s něčím a čaj. Já jsem se lehce opláchl v řece a praštil sebou do spacáku. Ten se mi povedlo udržet celkem suchý.
Pamatuji se, že jednou tak lilo, že mi pod podlážkou stanu tekl potůček a udělal tam malé korýtko. No a v něm se cosi usídlilo a pořád se to pode mnou vrtělo a mlelo, což mě budilo. Naštval jsem se a umlátil to ešusem. Ráno, když jsem balil stan našel jsem tam rozmašírovanou žábu velkou skoro jako forma na bábovku.
Terén se pozvolna zvedal a řeka se pomalu měnila ve větší potok. To znamenalo, že se blížíme k horám a za nimi je konečně náš cíl. Tehdy se přihodila poměrně dramatická událost. Najednou se proti nám vynořila z porostu skupina chlapů. Měli mačety, pistole a samopaly. Tvářili se velmi nepřátelsky a podle toho jak naši průvodci viditelně znervózněli, jsme pochopili, že končí sranda. Byli to totiž pašeráci drog a za to jsou v Indonésii velice kruté tresty. Kawa nám rychle povídal, nedívejte se na ně, nehýbejte se a já s nimi promluvím. Vypadal při tom dost vylekaně. Chvíli s těmi malými snědými dlouhovlasými chlápky v khaki mluvil, gestikuloval a občas ukázal na nás. Ti se po nás dívali, rozhazovali rukama a při tom mávali mačetami. Do smíchu nám nebylo. To bylo jak s filmu o Rambovi. Jenže on tam nebyl. Kolem neprostupná džungle a hluboko kdesi pod námi hučí řeka. Nevěděli jsme o čem je řeč a to bylo hrozné. Jen jsme pochopili, že se baví o nás. Stačilo by pár výstřelů, skopnout nás dolů a kdo se co dozví. Chvála bohu se Kawa ukázal jako dobrý vyjednavač a nechali nás projít. Ale když jsme je míjeli, dívali se po nás hodně nehezky. Metali jsme pryč jako srnky. I s těmi dvacetikilovými bágly. Měli jste kliku, povídal nám Kawa potom. Jarda a Kuba měli totiž na sobě gatě z US Army obchodu a to se těm podloudníkům nějak nezdálo. A taky jim nešlo na rozum, proč by normální turisti lezli do takových končin. Fakt jste měli kliku, řekl ještě jednou a my se radši na detaily neptali. Koneckonců, na dovolené si má člověk užívat.
Poslední den byl velice náročný. Stoupali jsme několik hodin k hřebenu. Země byla blátivá u kluzká. Musím se přiznat, že jsem mlel z posledního.Mžilo a udělalo se dost chladno. Nahoře všechno zakrývala mlha a jen jsme rozeznávali, jak se změnil charakter lesa. Porost byl řidší a z větví visely zvláštní mechy a lišejníky. Opice zmizely a nabylo slyšet ani ptáky a cikády. Scéna ponurá jako z hororu. Překročili jsme hřeben a sestoupili kousek níž. Konečně jsme narazili na palmovou plantáž. Vedle ní, v bambusové chýšce, žil manželský pár a vyráběli tam z palmového cukru něco jako karamel. Pod podlahou chatrče byla obrovská hliněná pec, na níž se cukr vařil a zároveň místnost vyhřívala. Ti dva na návštěvy nebyli zvyklí a tak jsme je notně překvapili. Hned nám ale nabídli teplý nápoj, tuším kafe s tím karamelem. Bylo to úžasně dobré a hlavně horké. Seděli jsme na teplé podlaze a nikam se nám nechtělo. Začalo mírně pršet a kapky jemně ťukaly na střechu z palmových listů. Větřík se opřel do mlhy a všude kolem jsme uviděli zarostlé kopce a nekonečnou džungli, ze které sem tam trčela palma jako obrovský oprašovák. Do vesnice je to prý ještě asi šest hodin pochodu. Nám se začalo chtít hrozně spát a nikdo neměl chuť odcházet z toho příjemného nasládlého tepla. Rozloučili jsme se těmi fajn lidmi a podarovali jim fotku Prahy a pár tužkových baterií do jejich tranďáčku. Měli ohromnou radost a jsem si jist, že pokud tam ještě bydlí, naše fotka i s podpisy visí na stěně, je trošku začouzená a stále připomíná, že čtyři blázni z Česka se vydali poznat, jak vypadá opravdová džungle.
A pak jsme se začali pomalu spouštět dolů do údolí.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář