O cestování všeobecně
20. 2. 2009
Napřed tedy pár řádků o sobě.
Jmenuji se Jaromír Macka. Bydlím v Havířově, ale narodil jsem se v Brně a naše rodina pochází ze Slavkova u Brna. Takže k jižní Moravě mám pořád velice silný vztah. Jinak řečeno, když jsem někde na druhém konci světa, hrozně se těším na to, až budu sedět na mezi nad Slavkovem, a v klidu vzpomínat na prožitá dobrodružství. A fakt je ten, že takové cestování někdy dobrodružné je. Vystudoval jsem střední zemědělskou školu, ale pracuji jako řidič. Rád si na vyjedu na horském kole nebo se projdu po kopcích. Pokud počasí nepřeje, sedím doma a poslouchám muziku nebo si čtu. Pořád sebou tahám foťák a cvakám a cvakám. Díky bohu za digitály, to bych se nedoplatil. Už jako kluk jsem hrozně rád četl, krom jiného i cestopisy. Snil jsem o džunglích, pralesech, velehorách a oceánech. Ovšem za minulého režimu se o tom opravdu dalo jen snít. Poté, co jsem s nejmenovanou cestovkou navštívil Maroko a byl poměrně zklamán organizací této akce, rozhodl jsem se cestovat soukromě. Snažím se každý rok vyjet někam na tři až čtyři týdny. Zpravidla to dělám mimo hlavní letní sezónu. Jednak abych si prodloužil léto a jednak mimo sezónu je většinou někde i levněji. A navíc není problém s vybráním dovolené.
V zhledem k tomu, že mé finanční možnosti jsou omezené, cestuji po způsobu tzv. „baťůžkářů“. To znamená ubytování, doprava a jídlo co nejlevnější, stručně řečeno, „co dům dá“. Nevím proč se lidem takto cestujícím říká „baťůžkáři“, zpravidla mají na zádech krosnu jako hrom a ten batůžek akorát na břichu. Ale o nich ještě jindy. Každopádně takové cestování je finančně celkem nenáročné a co je nejdůležitější, cítíte se je při tom velice svobodný a mám dojem, že máte větší šanci se dostat trošku blíž k dané zemi a místním lidem. A o to tady přece jde. Mám názor ten, že pyramidy nebo Tádž Mahál vám velice kvalitně ukážou v televizi, ale projet napříč Sumatrou na střeše mikrobusu, společně s kozou a hejnem slípek, to je pravý zážitek. Ovšem na druhé straně v případě nějakého maléru je člověk odkázán sám na sebe nebo na pár přátel co jede s ním. Ale na to se moc myslet nesmí, to bych asi seděl doma. Na takových cestách je nejdůležitější domluvit se. Ideální je, hovořit místním jazykem, což jaksi nelze a tak většinou stačí angličtina. Tou vládnu poměrně slušně a k tomu si pamatuji něco z němčiny a ruštinu jsem procvičil v Kazachstánu, kde jsem kdysi pracoval. A je fajn naučit se aspoň pár zdvořilostních frází a pozdravů místním jazykem. To, jak se říká, otevře mnohá srdce. A k tomu ještě několik vět typu, kolik to stojí a to je moc. To považuji za velmi užitečné. Ale člověk taky musí mít trošku fantasie a jak se říká fištrónu . Někdy prostě není po ruce nikdo, kdo umí anglicky ani jinak a tak se kreslí, píše, maluje, hraje mimické divadlo a je to někdy sranda. Tedy, až se na to doma vzpomíná. Protože když nevíte jak a odkud jede loď, na kterou navazuje autobus, který vás má odvézt do města, odkud letíte domů, to jsou občas nervy. A navíc pro lidi v zemích, kam zpravidla jezdím, je spěch něco nepochopitelného. Zkrátka, pokud chce člověk takto cestovat, musí být tak trochu cvok.
