Odlet domů
20. 2. 2009
Můj nucený pobyt na rozpáleném pobřeží Pacifiku byl sice velice příjemný, ale já jsem se potřeboval dostat do hlavního města. Nejen kvůli finanční tísni, ale hlavně proto, že můj pobyt v Ekvádoru se chýlil ke konci. Naštěstí se situace malinko uklidnila, autobus přijel a dokonce jsem sehnal za poslední peníze lístek. Rozloučil jsem se s Ivanem a věnoval mu zbytek domácí slivovice, kterou sebou vozím jako všelék. On mi na oplátku dal pytlík kokových lístků na čaj. Vyměnili jsme si adresy s tím, že se někdy ještě sejdeme. A kupodivu, na rozdíl od jiných podobných výměn, se nám to po letech skutečně povedlo.
V autobusu jsem se opět sešel se sympatickým Dánem Petrem (tím co pil jak Nor) a jeho přítelkyní Mette. Oba byli mladí učitelé a formou jakési stáže učili na misijních školách v Amazonii. Jeli do Quita, aby se mohli po roce vrátit domů. Jak jsem se později dozvěděl, Petrovi se to díky jeho lásce k alkoholu bohužel nepovedlo.
Náš dýchavičný autobus se vyšplhal do And a ráno jsme viděli uchvacující východ slunce nad majestátní Cotopaxi. Tento vulkán vysoký 5897 m je prý nejvyšší činnou sopkou na světě. Řidič nám na chvíli zastavil a my i domácí jsme bez dechu pozorovali tu úžasnou scenérii.
To byl jedem z těch okamžiků, kvůli kterým takhle cestuji.
Když jsme dorazili do Quita, zjistili jsme , že situace není nijak růžová. Banky zavřené, bankomaty v nečinnosti a všude fronty nervózních lidí, hlavně turistů, kteří cestuji bez hotovosti. Občas projeli vojáci v transportérech a ochranka stojící běžně u vchodů do bank a větších obchodů se tvářila obzvlášť sveřepě.
Navíc hrozila generální stávka a nikdo nevěděl, jestli se přidají i zahraniční letecké společnosti.Což by byla tragédie. Pak přestala ve městě fungovat veškerá doprava, včetně taxíků. A ještě navíc mě okradli o 100 dolarů a do toho pořád lilo a lilo. Zlaté Puerto Lopez.
Zavolal jsem z hotelové recepce do KLM a zeptal jsem se, jestli stávkují. Řekli, že zatím ne a tak jsem si potvrdil odlet. To slůvko“ zatím“ mě ale moc klidu nepřidalo. Bylo pondělí a letět jsem měl ve středu.
Pak jsem prodal ve sportovním obchodě nějaké věci za celkem slušnou cenu, něco si půjčil od Petra a finance byly vyřešeny. Dohodli jsme se, že peníze mu pošlu na účet nebo až přijede do Česka, tak to roztočíme.
Zbývalo jen přežít ty dva dny v promočeném městě. Jeden večer jsme šli s Petrem do kina. Nezapomenutelný zážitek. Dávali Zorra s Banderasem a diváci šíleli. Atmosféra jako na fotbale. Lidi vyskakovali, křičeli, radili hrdinovi, tleskali když někoho zapíchl a hrozili darebákům na plátně. No šílený kravál a proto reproduktory v sále běžely naplno. Po představení jsem měl hlavu jak škopek.
Vraceli jsme se pak v noci do hotelu pěšky přes pochybné parky a tmavé uličky a do smíchu nám nebylo. Jihoamerická hlavní města nejsou nejvhodnější pro noční špacír.
Na poslední noc jsem si zamluvil nocleh v hotelu blízko letiště, abych se tam dostal ráno pěšky. A v úterý odpoledne začalo drama. Jak se odsud dostat? Bylo to na předměstí, snad 20 km daleko. Nic nejezdilo a všude na křižovatkách zapálili stávkující palety a pneumatiky. Sliboval jsem hory doly tomu, kdo mě tam zaveze. Pokoj by rezervován do sedmi večer. Recepční chápala mou situaci a obvolávala známá s motorkami, jestli nechtějí kšeft. Seděl jsem sbalený před recepcí, nervy v kýblu a všichni se mnou cítili. Čas běžel, venku pořád cedilo jak z konve a stmívalo se. Napadlo mě, že pěšky bych to do rána ušel, ale všichni mě odrazovali. Ta předměstí jsou dost divoká. Petr se nabídl, že půjde se mnou a pak se nějak vrátí. To bylo od něho velice hezké, ale to jsem od něho nemohl chtít. Když dramatická situace kulminovala, objevila se červená toyota pick-up a divoce vyhlížející chlápek se sháněl po někom, kdo dá 20 dolarů za cestu k letišti. Rychle jsem se se všemi rozloučil, hodil bágl na korbu a usadil se vedle toho desperáta. Mávali mi ze dveří a bylo na nich vidět, že moc nevěří tomu, že s tímto člověkem se tam dostanu živý a zdravý. Jenže se nakonec ukázalo, že je to fajn chlápek a když jsem mu řekl, že jsem taky šofér a nejsem Američan, předvedl mi jízdu hodnou akčního filmu. Abychom se vyhnuli zablokovaným křižovatkám, hlídaným stávkujícími přepravci, vzal to přes chodníky, průjezdy a dokonce i po schodech. Před hotelem chtěl jen pět dolarů. Od kolegy že víc nechce. Dal jsem mu deset a propisky, co mi ještě zbyly. Dlouho mi třepal rukou a nabídl mi, že se tady vyspí u známých a ráno mě hodí na letiště. Ale byl to už jen kousek a tak jsem mu poděkoval.
Ostatně ráno jsem se vnutil jedné zazobané dámě do nóbl džípu a ta mě svezla.
Situace na letišti byla dost napínavá. Na tabuli odletů, sledované vyděšenými cestujícími se postupně objevovalo on strašné „cancellado“, tedy zrušeno. Jen Amsterodam stále nějak odolával.
Kámen mi spadl ze srdce, jakmile jsme se odlepili od ranveje a město zmizelo v mracích.
Než jsem usnul, zahlédl jsem ještě špičku Cotopaxi vyčnívající z mlh. Napadlo mě, že se do Ekvádoru ještě jednou vrátím. A po letech se mi to skutečně povedlo.
Když jsem z domu psal Petrovi do Dánska, jak to uděláme s těmi penězi, odepsala mi jeho maminka, že ho tam zabili. Ať si ty peníze nechám a napíšu jí, jak jsme se s Petrem poznali a co jsme spolu podnikali. Že jí o mě psal a ona chce vědět, jak trávil poslední chvilky. Nikdy bych už nechtěl psát něco takového. A ještě ke všemu anglicky. Já si myslím, že někde popíjel, kdekoho zval a někdo si všimnul kolik má peněz. A pak mu v hotelu rozbil hlavu.
A touto smutnou příhodou končím své vzpomínání na cestu po Ekvádoru.