Příprava na cestu do Ekvádoru
20. 2. 2009
Příprava na cestu je důležitá
Lidi se mě často ptají, co předchází tomu, než někam vyjedu. Pro někoho se totiž představa, že by měl odcestovat, třeba někam do Asie nebo Ameriky a sám si všechno zařizovat, velice podobá noční můře.
Musím se ovšem přiznat, že poprvé jsem kvůli tomu taky několik nocí nespal. Nicméně taková hrůza to zase není. V prvé řadě se musí člověk rozhodnout, kam pojede. U mě to probíhá zpravidla tak, že něco vidím v televizi a rád bych se na to podíval zblízka nebo mě nějakou zemi někdo doporučí. Většinou mám variant několik a rozhoduji se mezi nimi podle určitých pravidel. Kolik stojí letenka, není-li tam zrovna nějaký zmatek, tedy válka, povstání, epidemie cholery nebo nějaká revoluce. Ovšem v některých zemích třeba Jižní Ameriky to máte hned, něco se semele dva dny potom, co přistanete. Pak si začnu zjišťovat veškeré možné informace o dané zemi. Dnes v době internetu je to velice jednoduché i pro takového počítačového zelenáče jako jsem já. A když už vím, kolik tam stojí třeba snídaně, ubytování, vstupné do různých národních parků, rezervací, prostě míst, která hodlám navštívit, učiním konečné rozhodnutí. Ještě kouknu, kdy je tam nejlepší počasí pro cestování a nahlásím šéfovi, že tehdy a tehdy na pár týdnů beru dovolenou.
Pak začne trochu fofr. Pokud máme s příslušnou zemí bezvízový styk, je to fajn. Pokud ne, musím se starat. Vízum vám za poplatek vyřídí kdejaká cestovka. Taky je zapotřebí na krajské hygienické stanici zjistit, zda a jaké je nutné očkování. A tohle bych rozhodně nepodceňoval. Hlavně v tropech. Tam je na trzích a na ulicích tolik lákadel, exotického ovoce, různých dobrůtek a vůní, že je těžké odolat. No a pak si můžeme gratulovat, pokud to odneseme jen nějakým průjmem. A ten máte skoro vždycky. Protože představu o elementární hygieně tam mívají trošku jinou, než jsme zvyklí z Evropy. I když musím přiznat, že mnohdy je člověk mile překvapen.
Další dilema je, s kým tam letět. Někdo jezdí rád sám a před ním smekám. Jednou jsem v Ekvádoru dostal divnou horečku a nikdo nebyl po ruce a ten kdo byl, neuměl anglicky. Já jsem byl rozpálený na čtyřicet, venku bylo skoro taky tolik, na stříšce za oknem bungalovu seděli supi a mě nebylo do tance. Takže pro mě je lepší mít sebou někoho. A taky taxíky a ubytování vyjdou levněji, když je víc lidí. Já preferuji tři až pět lidí. A je fajn, když umějí anglicky. Ono je únavné pořád něco domlouvat a zjišťovat sám.
Je dobré si s nimi předem, ještě doma, domluvit, kam v té zemi pojedete a co chcete vidět. Ať to pak proběhne bez větších hádek. Kolikrát se stane, že někdo, kdo je doma velice pohodový, se na druhém konci světa chová tak, že ho nepoznáváte. Snad je to tou dálkou, zcela jiným prostředím a stresem z toho všeho. A koneckonců – to taky stálo spoustu peněz.
A když je dohodnutý termín, zbývá jen koupit letenku. A tady zase pomůže internet, protože ceny jsou velice rozdílné.
A pak už zbývá jen čekat, těšit se a doufat, že si nikdo ze zúčastněných čtrnáct dní před odletem nezlomí nohu.