První dny
20. 2. 2009
„Mindó, seňore, Mindó“ volá na mě řidič autobusu a čísi ruka mnou zatřese. Napůl spící popadnu krosnu a vyskočím ven. Ještě než se úplně proberu, malý legrační autobus kodrcavě mizí za zatáčkou. Pomalu se probírám. První, co mě doslova praští, je hrozné parno – jako v prádelně.
Slunko mám kolmo nad hlavou a cítím, jak mi po těle tečou čůrky potu. Však k rovníku je to odsud doslova pár kilometrů. Tak stojím uprostřed blátivé cesty a po obou stranách bují horský dešťový prales. Konečně. O tom jsem jako kluk snil. Nacházím se asi dvě hodiny jízdy od Quita, hlavního města Ekvádoru.
Jenomže tady to vypadá trochu jinak, než na tom plakátě v kterési místní cestovce. Žádný turistický resort, žádný, hotel, žádná hospoda – prostě nic. Jen bláto a kolem džungle. A ten děsný hic. A ke všemu nahoře krouží supi. Nebo kondoři, ale mě je to v dané situaci celkem jedno. Hodím bágl na záda a šlapu ve směru, kudy zmizel autobus. Pořád jen bláto a neprostupná zelená stěna porostu po stranách. Jsem totálně propocený a trošku nervózní. Kruci, co teď?
Konečně vidím na stromě kus prkna a na něm křídou napsáno neumělou rukou Mindó. Šipka ukazuje dolů do lesa. A opravdu, vede tam jakási stezka a tak se po ní téměř vesele pouštím. Téměř..., protože nevím, jestli půjdu hodinu, dvě nebo třeba deset. Kudlou si ufiknu klacek a občas s ním kolem sebe šťouchám do porostu. Kvůli hadům. Jinak tady asi nežije nic, co by mě mohlo sežrat.
A jdu a jdu a jdu.
Ovšem celé toto dobrodružství začalo v Maroku, kde jsem se seznámil s třemi lidmi a dohodli se, že kašleme na cestovku a pojedeme spolu příště sami. Do Ekvádoru. Je to malá země, moc se nenajezdíme a má všechno. Hory, džungle i moře.
Jenomže jsme se po přistání pohádali ohledně programu naší cesty a taky mi trochu vadilo jejich chování k místním lidem. Mám zásadu, že je mi fuk, jestli je někdo bílý, černý, žlutý nebo hnědý. Hlavně nesmí být trouba. Všichni jsme lidi a navíc, místní jsou tady doma a já jsem cizí. Tak se musím taky trochu přizpůsobit.
Prostě oni se vydali kamsi na sopku a já jsem se po poměrně dobrodružném čekání na autobus na autobusovém nádraží v Quitu, dopravil sem. Cestovatelská bible, Lonely Planet, důrazně varuje turisty před tímto nádražím. A já vůl jsem tam byl sám a v noci. Ještě teď mě jímá hrůza. Mraky lidí, kravál, přítmí, smrad a gangy zlodějíčků, drogoví dealeři a podobní šizuňkové. Ještě že měřím přes metr devadesát.
No, přežil jsem to a teď tady kloužu, smekám se a šinu promočeným pralesem do ptačí a čert ví ještě jaké rezervace. Aspoň doufám. Jsem na cestě víc než dvě hodiny.
Konečně se stezka napojuje na lesní silničku, sice silně rozbahněnou, ale se stopami nějakého teréňáku. Bylo na čase, už jsem přemýšlel, jak a kde si tady postavím stan a přenocuji, což mě moc nelákalo. A taky bez mačety bych v tom zeleném šílenství moc nezmohl.
Sláva, slyším zvuk motoru a za chvíli u mě staví terénní toyota bez střechy. Sedí v ní chlápek jak z filmu o Indiana Jonesovi. „Hej amigo,“ volá na mě španělsky a já pochopím, že mám nastoupit. Má dlouhé vlasy do copu, u pasu kanón jak hrom a na zadním sedadle pušku. Ve dveřích je připevněná mačeta. Naučenou španělskou frází mu povídám, že španělsky neumím, že můžu anglicky. A on kývne a vyklube se z něj dokonce Angličan. Říká mi, že řidič autobusu mě vypekl, že mě vyhodil dřív. Když se ptám proč, odpovídá: „jsi gringo a tak si z tebe udělal legraci.“ Asi by mě mělo nejspíš těšit, že Ekvádorci mají smysl pro humor.
On se tomu ovšem směje, obzvlášť když mu říkám, odkud jsem a že jsem džungli viděl akorát v televizi. „To by ses ještě pěkně prošel,“ dodává a bravurně zvládá zatopené výmoly a bahno.
Asi po hodině jízdy dorážíme na místo. Pár dřevěných baráků, obchůdek a strašlivě rozbahněný plácek, místní fotbalové hřiště. Vždyť jsme v jižní Americe.
Některé domky na kůlech pod nimi prasata a slepice. Kousek dál stojí netečně špinavá lama. Kluci běhají bosky v bahně a s velkým zápalem honí mičudu.
„Jestli chceš, můžeš bydlet u mě. Nevypadáš jako pracháč, dolar za noc, vyhovuje ti to?“
Tak jsme se dohodli a dává mi klíčky od visacího zámku na dveřích patrového baráku z latí a bambusu. Dům má na průčelí napsáno „Gypsy“ – Cikán. Dalším klíčem se dostanu do pokojíku s dvěmi lůžky a moskytiérami. Naproti je dokonce jakási koupelna se sprchovým koutem. V něm se špacíruje pavouk velký jako podšálek. Tohle mi nevadí, kvůli tomu jsem vlastně tady. Vystrnadím ho botou a chci se osprchovat. Z trubek se ozývají jen bublavé zvuky a to je vše. Nic není ideální, povídám si a jdu jen tak v trenkách dolů, na verandičku se stoly a barpultem. Po chvíli ležím natažený v hamace a pozoruji cvrkot ve vsi.Cítím příjemný vánek a pomalu usínám.
Probudí mě vrznutí prken na podlaze a přichází Keith, tak se Angličan jmenuje, a vysvětluje mi, kde je obchod a kde šéf rezervace, který mi řekne co a jak. Zvedám se a jen tak bosky se čvachtám blátem k obchodu. Koupím balenou vodu, keksy a jakousi konzervu – pro každý případ. Vařit mi bude Keithova žena. Jídlo za dolar. Ještě si nechám v krámě zručně oloupat ananas a po chvíli celý ulepený stojím před „kanceláří“ správy národního parku. Bambusová místnost metr na metr, stůl, stará otlučená remingtonka a na ni ťuká sympatický mladý indián. Když mu říkám, že jsem z Československa, začne jásat a povykovat“ „Praga,“ huláká, “Praga, to znám,“ a vychází najevo, že to je lesní inženýr, a když stážoval v Evropě, byl i u nás. A já jsem prý první návštěvník z východního bloku. Musím se mu hned kamsi podepsat a za to mi dělá „special price“ – speciální cenu. Za pobyt v rezervaci se platí. Místo pěti dolarů na den, čtyři na neomezeně. A to mi samozřejmě vyhovuje. Nevím totiž jak dlouho tady budu. Ještě si chvíli povídáme a on hledá nějakou mapu. Nakonec mi namaluje jakýsi plánek oblasti na kus papíru, kde jsou opice, kde papoušci a že mám dávat bacha na hady. Že prý je tady i žararaka. To je křovinář a není s ním žádná sranda. Popřeje mi hezký pobyt a až půjdu přes jeho zahradu mám si natrhat pomeranče. S díky odcházím a na terásce už čeká indiánka s hrncem rýže a kousky kuřete. K tomu ovocný salát. Poznávám akorát banán, papáju, ananas a pomeranč. Je to studené a chutná to skvěle.
Po jídle se zase uvelebím v hamace a srkám coca-colu. Slunce rychle zapadá a za chvíli se kdesi ozve generátor. Žárovka se rozbliká a v momentě je kolem tolik hmyzu, že kdejaký broukař by se radosti zbláznil. Občas mi kolem nosu přeletí můra veliká jako náš vrabec.
A tak se pomalu houpu v síti a napadá mě, že tahle dovolená nebude až tak špatná.
