Puerto Lopez
20. 2. 2009
V národním parku Mindó jsem prožil pět zajímavých dní procházkami po cestách a necestách horského dešťového pralesa. Pozoroval jsem papoušky, opice, hady a nádherné motýly. Kdybych byl botanik, asi by mě odtamtud někdo hned tak nedostal. To, co u nás vidíte v květinářství v malém, tam vyrostlo do obrovských rozměrů. Mě ovšem fascinovaly nejvíc orchideje.
Mezi čtvrtou a pátou odpoledne se každý den spustil tropický liják a to už jsem seděl na terase u oběda. Večer přicházel Keith, sedával mlčky na židli s bradou opřenou o zábradlí a pokuřoval. Přitom se mlčky díval do pralesa. Jednou jsem se ho ptal, co dělá on, Angličan v takové díře.
Chvíli se na mě díval a pak povídá: „ Až příště potkáš bělocha na takovém zapadlém místě, nikdy se ho neptej, co tam dělá. Kdyby ti to říct chtěl, udělá to sám. Když má prostě někdo doma problémy, tak musí na nějakou dobu zmizet. Ekvádor, Honduras, Guyana, to jsou ideální země. Rozumíš?“ A tak jsem se neptal. Ovšem hlavou mi to vrtalo.
Jednou jsem se coural lesem a najednou vidím na cestě postavu. Nepříliš pohledná ženská kolem třicítky, sedí na zemi v blátě, špinavá a ubrečená. Kolem sebe kupu zavazadel a v očích děs. No nazdar hodiny, povídám si. Vyklubala se z ní sólo turistka, učitelka hudby z Holandska. Prý jí místní člověk slíbil, že ji od silnice dovede do vsi a když mu v půli cesty zaplatila, nechal ji tam a zmizel. Já bych se s ní v lese bál taky. No měla nervy nadranc. Vrhla se na mě a prosila, abych jí doprovodil do vesnice. Bylo to jen kousek a tak jsem šel. Celou cestu jsem poslouchal holandsko-anglické sakrování a litanie. A ona se chtěla ke mně připojit a se mnou ubytovat. To bych si pomohl. Vymyslel jsem si, že bydlím ve stanu v lese a poslal ji za tím indiánským správcem parku, on tam taky ubytovával. Ať si chlapec užije. Však jsou po Evropankách celí říční. Ovšem tohle nebyl ten nejreprezentativnější vzorek. Keithovi jsem dal instrukce, že kdyby mě hledala nějaká škaredá ženská, musí mě zapřít. Pak jsem se vypařil zase na špacír. Večer po návratu mi řekl, že mě fakt hledala a že mě tedy zapřel. Konstatoval, že vypadala divně a on na mém místě by se nechal zapřít taky.
Když už jsem měl po pár dnech dojem, že jsem všechno viděl, že mě už všichni komáři štípli a místní psi už na mě neštěkají, rozhodl jsem se vrátit se do hlavního města. Odpočítal jsem dolary, co jsem dlužil, dal je do pixly pod barem a odjel do Quita. Tentokrát už autobusem co zajížděl až do vsi.
Odtamtud jsem si udělal dvoudenní výlet k vodopádu San Rafael na řece Quijos. To byl pro mě jeden z nejúžasnějších zážitků. Řeka padala z výšky skoro 100 m do obrovské prolákliny, ze které stoupala pára a nad tím lítali papoušci. A kolem ani noha. Jen hřmění padající vody a džungle.
Byl jsem trošku unavený z těch výšek, samotné hlavní město leží asi 3500 m nad mořem a tak mě napadlo, že bych se mohl podívat někam k moři a pohovět si na pláži.
I moji spolucestovatelé se vrátili ze sopky dost promrzlí a nechcípaní a tak jim to vyhovovalo. Dali jsem tedy na radu jiných „poutníků“ a odjeli přes Andy do Puerto Lopez. Samotná cesta byla veliké dobrodružství. Silnice vedla po úbočích hor a sopek, byla místy dost poničená dešti a sesuvy půdy. Taky protijedoucí obrovské náklaďáky se dřevem na nás nebraly moc ohled a poté co mi jedno jejich boční zrcátko málem urazilo nos, když jsem se díval z okna autobusu, začal jsem být lehce hysterický. Na náladě mi taky nepřidaly ani kříže na kraji cesty, které připomínaly, že to někdy nevyjde a vozidlo občas skončí tam strašně hluboko dole v pralese.
Ale po nějakých dvaceti hodinách jsme dorazili do cíle. Akorát jednou v noci jsme zastavili na nějakém velmi odlehlém místě a z autobusu se něco nakládalo do jakéhosi osobáku či naopak. Proběhlo to velice rychle a nikdo z cestujících se o to nestaral. Radši.
Ráno nás vítala prosluněná rybářská vesnice, s plážemi, zálivy, skalisky a palmami.
Takové klidné místečko, kde večer leželi chlapi v hamakách před domy, kolem sebe hejno dětí a manželky je něžně houpaly. Na stolečku byl oltářík se svatou panenkou Quadalupskou a svíčka. Slunko zapadalo a vlny se s těžkým pravidelným žuchnutím o pobřeží.
Líbilo se mi procházet se vesnicí a nasávat tu poklidnou atmosféru. Něco, co jsme si v civilizované Evropě dávno zničili.
Moji kolegové to ovšem viděli jinak a odjeli pryč. Mně se nějak nechtělo.
Jedno odpoledne jsem šel po pláži ke skaliskům, podívat se na obrovské kraby. Cestou vidím dva chlápky v slamácích jak sedí na naplaveném dřevě a popíjejí rum a kolu. Jsou to běloši a volají na mě španělsky, ať si dám s nimi. Anglicky děkuji a přisedám. Oni hned přechází do angličtiny a podávají mi sklenici. Anglicky poděkuji a jak si tak přihýbám, dřevo se pode mnou zvrtlo a já se kácím do písku. Vstávám a vytřepávám si rum z trička k tomu samozřejmě hezky česky zakleju: “do p….e!!! „
Podívají se na mě překvapeně a jeden z nich povídá: „ Ty jsi Čech?“ Česky to řekl. Já neméně překvapeně odpovídám, že jsem a už to bylo veselejší. Ti dva byli bráchové, kteří utekli v osmašedesátém do Kanady a bydleli v Britské Kolumbii. Jeden malíř a jeden fotograf.
Petr a Ivan Velíškovi. Ten malíř byl asi docela slavný, protože jsem jednou četl, že pořádá kdesi u nás výstavu pod hlavičkou kanadské ambasády. On ale druhý den odjel na jih do Guayaquilu malovat indiány a my jsme s Ivanem strávili pár hezkých lenošivých dní spolu. No, ony dva dny moc hezké nebyly, dostal jsem šílenou horečku a jen jsem doufal, že to není malárie. Ty dva dny nebyly nejveselejší. Naštěstí místní, řekněme doktorka, mi v krásné dřevěné ordinaci píchla jakousi injekci a během pár minut jsem měl jen sedmatřicet. Nevím, co ta černá vodička v té stříkačce byla, ale tak rychle mi ještě nikdy nic nezabralo. A tož jsem se zase mohl koupat, dělat malé výlety do okolí a chodit na trh pro ryby, které nám paní domácí připravovala. K tomu jsme popíjeli čaj z koky. Nechal jsem si udělat slamák u jedné staré kloboučnice a připadal jsem si jako místní. Večer jsme si popíjeli bowli z rumu a ovoce s ledovou tříští. Leželi jsme v sítích a povídali jsme si s ostatními spolubydlícími. Prostě pohoda. Bydlel s námi taky pár mladých Dánů, a ti se těch dýchánků účastnili taky. Říkáme-li u nás, že někdo pije jak Dán, máme k tomu důvody. Peter, jak se hoch jmenoval byl pokaždé velmi brzy a velmi silně, abych tak řekl, společensky unaven. A je zajímavé, že Dáni mají zase rčení, že někdo pije jak Nor. Bodejť by haněli sami sebe.
Jenomže nám začaly docházet docházeli peníze a tak jsme se rozhodli, že opustíme tento malý ráj a vrátíme se do hlavního města. Já měl dolary v depozitu jedné cestovky a ostatní potřebovali banky.
Ale ouvej autobus nepřijel a další taky ne.
Příčina, začala jakási revoluce či povstání proti vládě.
