Jdi na obsah Jdi na menu
 


Revoluce

20. 2. 2009
Situace se stala poněkud kritickou. V důsledku politických nepokojů byla ochromena doprava v celé zemi. Na hlavních tazích dokonce prý indiáni překopali silnice a v těch výkopech se utábořili, aby to vojáci nemohli zasypat.
Takže jsme v Puerto Lopez uvízli.
Místní lidi nebyli vzniklou situací nijak vyvedeni z míry. Jsou na to zvyklí. Zato my, Evropané, jsme byli kapku nervózní. Jsme bez peněz, nechytneme autobus, loď či letadlo, nedostaneme se včas tam či tam atd. atd. Domorodci to nechápali. Říkali nám, však o nic nejde, za pár dní se to uklidní. Mezitím vám nějakou rybu na jídlo dáme a spát můžete na pláži, vždyť je teplo.
Proč se tak ženete do té uspěchané Evropy. A takové maličkosti, jako že končí dovolená, že někdo musí do zaměstnání šly mimo ně. Oni prostě uvažují jinak. Neodvažuji se tvrdit, že hůř, prostě jinak. Když jsme se někdy večer v hospodě dívali na zprávy v televizi a viděli, jak se všichni cizinci snaží dostat pryč, na náladě nám to nepřidalo. V téhle zemi člověk nikdy neví, jak to dopadne.
Jedno odpoledne jsme se schovali před slunečním žárem do jednoduché prkenné boudy na pláži, takového místního minibaru. Dva sudy, přes ně prkno, za tím regál s rumem, basy s coca-colou pár sklenic. Místo podlahy písek, tři hrubé stolky a odpovídající židle. A do toho řve magneťák ty jejich latinskoamerické rytmy. Napříč lokálem visí hamaka a v ní tlustá indiánka. Oni ti Ekvádorci mají rádi oblejší ženské. Za barpultem se vyvalují další dvě. A všechny vysmáté a bezstarostné. Povstání, revoluce, převrat, padla vláda, no a co. Nám nic nedává a my jí taky ne. To je problém tam v Quitu a Quayakilu. Tady v Puerto Lopez banány a ananasy zrají pořád a oceán je taky plný ryb. Starosti, na co prosím vás. Dnes je nám dobře a ostatní, maňaná.
My s Ivanem jsme to viděli jinak a přepočítávali jsme drobné aspoň na tu kolu.
V tom jedna na nás zavolala: „Hej amitos, odkud jste ?“ My na to že jsme Češi a hned jsme radši dodali, že je to v Evropě.
 „A chcete oběd?“ My teda že jo, ale že jsme švorc. „Tak nám zazpívejte nějakou svoji písničku a bude to zadarmo.“
No nazdar, kdyby se na devítiletce ze zpěvu propadalo, tak ji nedodělám.
Ale co, žijeme jen jednou a tak jsme vylezli na stůl a kterási ztlumila ten magneťák.
Chytili jsme se kolem ramen a za chvíli se po pláži rozléhalo: „V Hodoníněééé, za vojáčkáááá…….“, no děs. Slyšet nás Jožka Černý, praští nás cimbálem. Ale dámy zatleskaly a jedna kamsi odešla. Za chvíli se vrátila s hrncem rýže, zeleninou a pečenýma rybama.
Aspoň vím, jak je Karlu Gottovi, když se živí zpěvem.
Další den nás čekal opět nevšední zážitek. Pomáhali jsme rybářům vytahovat sítě. Byla to úžasná záležitost. Celá vesnice, chlapi i ženské tahají obrovskou síť, všude se pletou snědá děcka, chňapající po rybách a nad tím vším, pod fantasticky modrou oblohou, krouží křičící racci, fregatky a pelikáni. Opodále se tři malé holčičky krčily pod kusem papundeklu.
Když jsem se jich ptal co to má znamenat, řehtaly se a ukazovaly nahoru. Ještě jsem nestačil vzhlédnout a už jsem měl bílý cákanec na rameně. Ti ptáci, kromě toho že se snažili ukrást nějakou rybu, taky bombardovali pracanty dole svými bílými značkami. Prostě šílený mumraj a veselí. Pro mě neopakovatelná atmosféra. Až mě napadlo, že by možná nemuselo být tak špatné, vykašlat se na všechno a pobývat tam v palmovém domečku s baculatou Indiánkou. Prostě utéct z té naší hektické vystresované civilizace. Jenomže jsem přiliš zlenivělý těmi našimi civilizačními výdobytky, které nás jednou stejně zahubí.
Nakonec jsme síť vytáhli a úlovek nebyl špatný. Pak nastalo dělení ryb, nepochopil jsem podle jakého klíče, ale dostalo se na všechny a nikdo nebrblal. Na nás taky něco zbylo. Odnesli jsme hrdě své naturálie paní domácí. Večer udělala hostinu pro všechny, a tím jsme si zaplatili i nocleh.
Po večeří jsme se houpali v sítích na terásce a srkali čaj z koky.
Spokojení rybáři kdesi hráli na kytary a večerní vánek nám z dálky přinášel to jejich kukurukukůůů….